Vzdělávací program "LOTERIE ŽIVOTA" / Příběh





Vzdělávací program
Loterie života

Příběh

Wintonovy děti a jejich příběhy

Kurt Stern
Turistický průvodce
, Izrael

Na této fotografii je toaletní kufřík mé matky, který mě provázel posledních šedesát let. Tohle je kousek mýdla, pořád voní. Tady jsou zlaté hodinky mého otce, které jednou dostane můj syn. Jsem velmi vděčný, že jsem byl zachráněn. Bylo to díky síle a odvaze mé matky, která se rozhodla poslat mne do neznáma. Celá moje rodina, která zůstala v Čechách, to nepřežila. 
Přijel jsem do Izraele v roce 1948, abych pomohl bojovat ve válce za nezávislost. Potkal jsem tu svoji ženu. Později jsem se tu usadil. Mnoho let jsem byl cukrářem, pracoval jsem v hotelech. Teď je tomu už čtyřiadvacet let, co se živím jako turistický průvodce. … Smysl života? To je těžká otázka. Myslím, že je důležité založit rodinu, vést slušný život, nechat druhé žít, jak chtějí … a něco v životě dokázat.

Hugo Marom
Stavitel letišť, Izrael

V roce 1940 během bojů o Británii jsme byli v Bedfordu. Jednou ráno jsem šel po ulici a najednou byl letecký poplach a já vidím německé letadlo Heinkel. V té době už jsem rozeznával letadla. Letělo nad námi a já viděl bomby, jak vypadávají letadla. Za pár sekund se za ním objevilo britské letadlo Hurricane. Koukám, jak pálí na ten Heinkel. Ten večer jsem si sedl a napsal dopis rodičům o tom, že jsem se rozhodl stát se pilotem nebo leteckým inženýrem. Moji rodiče však ten dopis nikdy nečetli, protože byli v koncentračním táboře.
Co je štěstí?
Štěstí je vztah mezi lidmi, především osobní uspokojení z toho vztahu. Samozřejmě - ne vždy jste šťastní. Když přemýšlím o minulosti, jsem smutný, ale to myslím patří také k životu.

Věra Gissingová
Spisovatelka, Velká Británie

Jako dítě jsem bydlela v malém městě mimo Prahu v Čelákovicích a měla jsem velmi šťastné dětství. Měla jsem starší sestru Evu, která se ráda parádila, byla elegantní a velmi chytrá. Prostě všechno, co jsem já nebyla. A úžasné rodiče. Na mém nebi nebylo jediného mráčku. Po okupaci Čech v březnu 1939 se věci samozřejmě trvale zhoršily. Když moje matka jednou u večeře oznámila, že koncem června máme odjet do Anglie, můj otec byl šokován. Nastalo hrobové ticho, tvář mu zpopelavěla a skryl si ji do dlaní, pak ji zvedl a v očích měl slzy. Vzdychl a řekl: „Dobře, nech je jít.“ 
Poslední večer před odjezdem mi rodiče dali dva úžasné dárky. Prvním byla kniha s prázdnými stranami, nádherná knížka vázaná v kůži. Táta mi řekl: „Chci, aby to byl tvůj deník. Chtěl bych, aby ses vrátila s deníkem plným všeho, cos dělala, co sis myslela, kdy jsi byla sama, kdy ti bylo smutno, abychom si pak mohli sednout ke stolu a společně to číst.“ A máma mě ten poslední večer vzala k otevřenému oknu, nebe bylo plné hvězd. Řekla: „Ať ty hvězdy v noci a slunce ve dne jsou posly našich myšlenek a naší lásky. Tak budeme vždycky blízko."

Mé adoptivní mámě bylo třicet let, když jsem přijela. Byla to malá paní s nádherným úsměvem. Ale řekli mi, že má slabé srdce. A protože já byla strašná divoška, dost hlučná a nepořádná, pořád mi říkali: „Pššš musíš být zticha!“ To bylo každé odpoledne. „Víš, že máma Rainford má slabé srdce, odpočívá.“ Moje malá máma Rainford tehdy odpočívala, ale přes to své špatné srdce stále žije a právě oslavila stotřetí narozeniny.

Její muž, když jsem se ho po letech zeptala, proč si mě vybral, abych se stala členem jeho rodiny, odpověděl: „Věděl jsem, že nemohu zachránit svět, věděl jsem, že nemohu zastavit válku, ale věděl jsem, že mohu zachránit jeden lidský život. A když v roce 1938 Chamberlain porušil slib Československu a židi byli nejvíc ohroženi, rozhodl jsem se, že to musí být české židovské dítě.“ Během své kariéry jsem přeložila a redigovala 38 knih a napsala několik vlastních knížek pro děti. Mimo jiné také autobiografii "Perličky dětství", která vyšla už mnohokrát.

Můžete si myslet - v pořádku, ztratili jsme rodiče, ale oni přinesli obrovskou oběť tím, že nás poslali pryč. Nemůžeme tuto oběť nechat přijít nazmar. Musíme něčím přispět k tomuto světu a musíme žít tak, aby na nás mohli být hrdí.

Joe Schlesinger
Reportér televize CBC, Kanada

Moji rodiče dělali přípravy na naši cestu do Anglie. Poslali nás k učitelce, mladé dámě, která vyučovala angličtinu. Jediné, co si pamatuji bylo, že jsme se určitě nenaučili mluvit anglicky, ale zpívat: „Můj Bonnie je za oceánem, můj Bonnie je za mořem...“ Nevím, proč nás učila zrovna tuhle skotskou písničku. Druhá písnička byla taky skotská: „A já pojedu horní cestou a on pojede dolní cestou a já budu ve Skotsku...“

První noc v Anglii jsme já a můj bratr strávili v nějakém domě v Londýně, nevěděl jsem kde, u koho, až když jsem v roce 1990 uviděl tuhle knihu výstřižků, najednou jsem spatřil povědomý rukopis. Bylo to písmo mé matky, ten dopis psala v devětatřicátém roce a byl adresován paní Wintonové. To byla Nickyho matka. Děkovala jí, že nás té noci vzala k sobě domů. Děkovala jí za tento šlechetný skutek, který žádná matka nikdy nezapomene.

A najednou se tato kniha výstřižků - s tabulkami, oficiálními dopisy, seznamy, počty lidí, kolik liber to všechno stálo a vším možným i s nacistickými razítky - najednou se stala pro mne velmi, velmi blízkou.

V roce čtyřicet jedna mne poslali do české uprchlické školy ve Walesu, kde jsem prožil čtyři velmi šťastné roky. Jedna z věcí, které jsem ve škole dělal, myslím, že to byl začátek mé novinářské kariéry, bylo, že jsem tiskl denní přehled zpráv. Jednoho dne, bylo to šestého června 1944, jsem poslouchal BBC rádio. Mluvili o střetu spojeneckých sil s německými rychlými čluny. Sedl jsem a napsal: „Vypadá to na druhou frontu, to znamená, že začala invaze spojenců do Evropy.“ Když jsme seděli u snídaně, spolužáci se mi smáli a říkali, že se mi to muselo zdát. Ale v devět nebo deset hodin toho rána BBC vydala oficiální komuniké z vrchního velitelství spojeneckých sil pro Evropu. Generál Eisenhower říkal: „Naše vojsko se vylodilo v Normandii.“
Po válce v roce 1945 jsme přiletěli zpátky do Prahy, abych našel rodiče. V roce 1948 komunisté provedli únorový převrat a já byl tak svým způsobem ztracený, protože jsem prožil dětství v Anglii. Našel jsem si práci v agentuře AP jako překladatel-tlumočník a pomalu se dostával k novinařině, pak ale komunisté začali zatýkat lidi z pražské kanceláře AP. Tak jsem se rozhodl, že opustím zemi. V roce 1952 se mi podařilo ilegálně přejít přes hranice a dostal jsem se do Vídně do uprchlického tábora. Později jsem přijel do Kanady, pracoval jako stavební dělník, jako číšník, jako námořník, všechno možné. Dostal jsem se na univerzitu, kde jsem jednoho dne náhodou vešel do redakce studentských novin. Tato náhoda se stala začátkem mé novinářské kariéry. Díky této práci jsem se od té doby dostal do všech koutů světa.

Jsem nejšťastnější člověk. Jak v rodinném životě, tak v kariéře. Mám práci, kterou miluji, mám rodinu, kterou miluji, nenapadá mne nic, co bych ještě mohl žádat. A za všechno vděčím jedinému člověku - Nickymu Wintonovi.

Tom Berman
Biolog, Izrael, kibuc Amiad

Narodil jsem se v Hradci Králové, ale moji rodiče žili v Hronově. Můj otec tam byl ředitelem textilky, měli jsme se dost dobře. Byl jsem velmi rozmazlené dítě. Má matka naléhala, že mne musí dostat z Československa a poslat dětským vlakem do Anglie. Tak jsem se stal jedním ze 669 šťastných dětí, které se zachránily díky úsilí Nicholase Wintona, Billa Barazettiho a dalších. 
Řekli mi, že během celé války se stal snad jenom jeden humorný moment. Ve fotografickém atelieru byl vystavěn portrét malého dítěte. Náhodou jsem to byl já. A pod tou fotografií byl nápis, který tvrdil, že tohle je typické árijské dítě. 
Byl jsem jediný z rodiny, kdo přežil a měl jsem velké štěstí, že mne adoptovali vynikající lidi ve Skotsku.

Získal jsem doktorát z mikrobiologie. Posledních pětatřicet let pracuji jako vědec. A posledních třicet let pracuji na pobřeží toho, co se v angličtině jmenuje Galilejské moře v Izraeli. Měl jsem štěstí, že jsem byl průkopníkem při zakládání laboratoře, která se během třiceti let stala světově renomovanou laboratoří pro výzkum jezer.

Karel Reisz
Filmový režisér, Velká Británie

Po válce jsem se vrátil do Československa. Zjistil jsem, že z mé rodiny nikdo nepřežil. Stopem jsem se vrátil do Anglie a od té doby jsem tady.

Moc jsem chtěl dostat k filmu. Ale jak se k němu člověk dostane? Kde jsou všichni ti šťastní, tajemní lidé, co dělají filmy? Jak se stanu jedním z nich? Čirou náhodou jsem dostal práci, abych napsal knihu o filmovém střihu. Později jsem pracoval jako filmový kritik a psal pro avantgardní filmový časopis. Postupně jsem začal točit dokumenty a později i filmy. Film mne vždy vzrušoval.

Tom Schrecker
Nakladatel, 
Austrálie

V šesti letech jsem začal chodit v Praze do základní školy. Kancelář textilního velkoobchodu mého otce byla v Pařížské ulici. Myslím, že naše rodina byla v společnosti dobře integrována a skutečně si na žádný antisemitismus nevzpomínám. Můj otec se cítil být Čechem. Hrál fotbal za český národní tým do jednadvaceti let.
Po válce jsem studoval historii na Oxfordské univerzitě a pak jsem začal podnikat. Dlouho jsem pracoval pro Reader´s Digest. Procestoval jsem celý svět, otevřel jsem pro ně pobočky v šedesáti zemích a později se stal výkonným ředitelem celé asijské divize. Sídlo jsme měli v Hongkongu.

Amos Ben Ron
Inženýr, 
Izrael

Moje matka byla slavná houslistka, sólistka. Hrála na koncertech a než se provdala, dělala kariéru, procestovala celou střední Evropu, Rakousko, Itálii a Německo.

Lord Alfred Dubs
Bývalý ministr a poslanec, 
Velká Británie

Má nejdramatičtější raná vzpomínka je z roku 1939. Tehdy jsme ze školních knížek museli vytrhnout portrét československého prezidenta Beneše a nalepit tam fotku Hitlera. Něco to symbolizovalo. Pamatuji si, že, když přijel Hitler na návštěvu Prahy po okupaci Čech v březnu 1939, celá škola musela jít do centra Prahy a vítat Hitlera. Moje máma protestovala. Zakázala mi tam jít. Chtěl jsem pochopit, proč jsme museli odjet z Čech? O co se pokoušel Hitler a nacisté? Proč byla válka? O co vlastně šlo? Začal jsem si klást tyhle otázky a vášnivě se zajímal o politiku ve věku, kdy většina dětí na politiku ani nepomyslí. Tehdy jsem se rozhodl, že když politika je příčinou všeho zla, možná je taky způsobem, jak zlo odvrátit. Později jsem se dostal do Sněmovny lordů a potom, když labouristé zvítězili ve volbách v Británii jsem se stal ministrem pro Severní Irsko.

Jsem jedním z Wintonových dětí. Je to obrovský dar, že jsem jej mohl potkat. Nebýt jeho dobroty, nebyl bych naživu. Je to obdivuhodná věc.

Josef Ginat
Inženýr, 
Izrael

Adoptoval mně křesťanský pastor, který se ze všech sil snažil zachovat mé židovství. Zařídil část svého kostela jako synagogu, měli jsme tam tóru, jeho žena vyšila závěs před Tóru. Řekl: „Já se modlím svým způsobem, ty by ses měl modlit taky svým, podle svých tradic a náboženství.“ Jednoho dne nám pastor koupil nové šaty a já měl poprvé pěkný nový oblek, byl jsem na něj velmi hrdý. Fotografovali mne a já se cítil jako velký muž.

Moje žena a já jsme adoptovali dvě děti. První holčičku jemenského původu a tři roky nato kluka tuniského původu.

|Nahoru

Copyright © 2006, Wintonfilm, všecha práva vyhrazena.