Vzdělávací program
Loterie života

Literární soutěž

Nejlepší práce literární soutěže 2005/2006

Veronika Koníčková
Gymnázium Vít.Nováka, Jindřichův Hradec

Lidskost…tolerantní chování,vnímání lidstva jako celku…… A však kdo z nás je si toho všeho vědom.V naší “plně demokratizované zemi“ již není čas na soucit.Každého člověka zahřeje pocit, že někomu pomohl, že něco pro někoho udělal, a nebo snad jen vřele pozdravil a za odpověd se mu dostal úsměv. Právě toto jsou skutky, které nás činní větší, štasnější, naplněnější. A hlavně moralizují naší zem a dělají z ní krásné místo k žití. Ano,Winton je přesnou ukázkou toho, jak by to všechno mělo vypadat. Byl v pravý čas na pravém místě a s plným nasazením. Byla to právě jeho odhodlanost, nebo snad soucit? Uvědomím-li si kolik z nás vůbec kdy zachránilo někomu život nebo aspoň usnadnilo, dostali bychom se na velmi malé číslo. A když si pak představíme jeden velký soud, kde za každý dobrý skutek dostaneme kopeček zmrzliny, kolik těch kopečků máš Ty? Pan Winton má jistě pohár, z kterého nikdy neubyde…

Milena Gruberova
ZŠ Bystřice, 9.A

Jak můžeme v dnešní době konat dobro. Myslím, že konat dobro pro druhé je snem každého člověka. Každý chce být doktorem, aby zachraňoval lidské životy, učitelem, který by připravoval mládež na život, nebo vědcem,který vynalezne lék proti některé z nevyléčitelných nemocí. Většina lidí koná dobro, aniž by si to uvědomovala. Potěší každé „dobrý den“, „děkuji“, „rád vás vidím“. Toto je příklad jen drobného dobra, které udělá radost. Na světě jsou i lidé, kteří konají dobro ve větších rozměrech a pro více lidí. Vážím si těch, kteří se snaží, aby co nejvíce chudých zemí dostalo potravu, a co nejméně dětí zemřelo v krutých podmínkách. Ale nejvíce si vážím těch lidí, kteří usilují o světový mír.

Veronika Kováčová

Připadáte si jako byste se propadli do studny plných pocitů. To ,co spatřujete,Vás vtahuje do děje. Každý kousek vašeho tělo reaguje na příběh muže,který díky velkému srdci a odhodlanosti dokázal zázrak. Jako by nějaká neviditelná ruka ,Vás pohladila po srdci a zahřála na duši. Zachránil spousty malých něžných stvoření,která nemohla za scestné teorie mocných. Člověk si často dokáže uvědomit život, až když mu druzí pomohou otevřít oči. Tento muž zachránil nejen životy,ale i sny ,iluze a budoucnost československých dětí. Cítíte jak Vám úzkost stahuje Vaše tělo,když vidíte ty dětské oči ,jak pláčou strachem ,samotou a bolestí. Ale ,on jako by každé zachráněné dítě vzal laskyplně na klín a otřel jim tu slzu smrti. Podal ruku života. Dal jim příležitost žít!!!

David Kolaja
ZŠ Petřvald u Karviné

Kdybych byl na místě jednoho z těch dětí, tak bych nechtěl od svých rodičů. Mojí rodiče by mně asi taky nechtěli poslat do Anglie, ale jestli mně mají opravdu rádi, tak by mně tam poslali. Psychicky bych to pravděpodobně nezvládl a trvalo by mi velice dlouho, než bych se zpamamtoval. A pak další rána po 6 letech … To už by se mnou nemuselo dobře dopadnout. Myslím si, že asi nikdo nedokáže napodobit takový čin, aby se o něj zajímali dnešní puberťáci a adolescenti. Ti mají v této době jiné starosti. Já velmi často surfuji po internetu a nezajímají mne moc války a minulost světa, ale po shlédnutí filmu Nicholas Winton - Síla Lidskosti, jsem změnil názor, a jakmile jsem přijel z kina, tak jsem automaticky sedl k počítači a začal psát tento článek. Také bych rád některým dětem pomohl, ale měl bych strach z nacistů. Stačí mi jenom pohrozit, plán bych opustil a pak bych se styděl ukázat na veřejnosti. Proto pokud můžu před Sirem Wintonem smekám. Všechna ocenění, která dostal, dostal právem a to nemusí být jak hollywoodská hvězda, která natočila nějaký trhák. Při zamýšlení nad otázkou - Jak je možno ještě v této době "páchat dobro" ? - jsem přišel na věc, která se dá velice těžko vyplnit. „Páchat dobro“ se dá tak, že budeme chtít na světě mír, aby nikdy nebyla žádná válka, vraždy a násilí . A že nikdy nebudeme podporovat žádné zločiny.

Veronika Kandusová

To, že toto téma upoutalo značnou část publika věčně nespokojeného diváka v pubertálním věku, je podle mě už sám o sobě úspěch. Každý jsme měli po filmu chuť o tom s někým hovořit, říci mu své dojmy a pocity z filmu, všichni jsme koukali dojatě, ale také hrdě, že existuje někdo, jako je pan Winton. Nikdo jsme to nepovažovali za ztracený čas, ale za dopoledne, kdy jsme si uvědomili cenu života (alespoň částečně, dle mého názoru si to pořádně neuvědomíme až po osobním prožití nějaké těžké životní události) a lidských činů ..... Také musím ukázat na přikladu, jak moc vás potěší někomu pomoci. Je to banální přiklad z běžného (mého) života. Jako obvykla jsem jela metrem a viděla 2 starší paní, cizinky, jak se ostatních ptají na cestu. Všichni je ale ignorovali, nevím jestli úmyslně, nebo jestli je neslyšeli. Vypadaly rozhodně zoufale a mě jich bylo moc líto, šla jsem k nim a cestu jim vysvětlila. Byly strašně vděčné, a nádherný pocit, jak jsem někomu pomohla, mě hřál celý zbytek cesty. Opravdu si teda nedovedu představit, jak se pan Winton musel cítit, když se k němu přihlásilo tolik jeho „dětí“…. Musel to být úžasný pocit…

Markéta Holcová
SOŠ Český Brod - Liblice

Smutný okamžik pro Nicholase Wintona však nastal dnem, kdy měl odjet vlak, ve kterém sedělo zatím nejvíce dětí. Ten den už však bylo pozdě, začala druhá světová válka a okupovaní těžkotonážními tanky a moci chtícími Němci, jež neměli slitování. V tu chvíli se mi do očí vehnaly slzy a já v naplněném českobrodském kinu začala brečet jako malá holka. Dojalo mě to do takové míry, že po cestě vlakem domů, jsem neměla chuť přemýšlet nad ničím jiným, než nad osudy dětí, které již neměly to štěstí. Ovšem na druhou stranu mi úsměv do tváře vnutil samotný pohled na knihu, kde je na obalu fotografie Nicholase Wintona s jedním chlapečkem. Přesně v tu chvíli jsem viděla druhou a nepochybně podstatnější stranu Wintonova činu, která zůstala do této doby jistě nepřekonanou a v našich či světových dějinách nezapomenutelnou. Mrzí mě, že zrovna tento pán není mezi naší generací téměř známý.Učila jsem se mnohé, ale tento příběh překonal má veškerá přesvědčení o tom, že lidé v dějinách ani dnes nedokáží být vstřícní a nápomocní, když jen mlčky sledují, jak někdo ztrácí naději a život. Jsem velmi vděčná za tento zážitek a i po měsíci, když si vzpomenu, mám mrazení v zádech a nejsem schopná vyslovit nic jiného, než úžasné!

Ondřej Šebestík
ZŠ Otrokovice

Čin N.W. na mě velice zapůsobil a chtělo se mi skoro brečet. Žít v Anglii, vydělávat tolik peněz, žít bez větších starostí a najednou poslouchat, co se děje v Evropě, a začít plánovat takový velký převoz dětí. Všechny těžce vydělané peníze utratit a hlavně přesvědčit lidi, že je to bezpečné. Nakonec, ještě riskovat život, když si nelegálně dělal pasy. Toto by mě v životě nenapadlo. A je dobře, že tak učinil a přesvědčil nás, že na světě je ještě trochu slušných lidí, kteří nemyslí jen sami na sebe!

Barbara Lipnerová
ZŠ Mánesova, Otrokovice

Páska dochází ke konci a opona se pomalu zavírá. Všude samý pláč, emoce, někteří jen tak sedí. Začínají se rozsvěcovat světla. Mlčky sedím na sedáku a pozoruji okolí. Přemítám si chod událostí za posledních několik desítek minut. Zamyslím se. Jak na mě zapůsobil film? Určitě zanechal nějaké stopy. Záporné? Ne, to určitě ne. Kladné? Ne, já nevím. Zavřu tedy oči, procházím branami časoprostoru a . . . . . už jsem zpátky. V roce 1939. V Československu. Jaké to bývalo pěkné a klidné místo. Plné obchůdků a lidí! Škol a kaváren! Slunce a klidu! A teď? Strašný rámus! Rychle otevřu oči a zděšeně se rozhlédnu kolem sebe. Nacističtí vojáci kráčeli kolem, za nimi obrněné tanky. Hrozný pohled. A tak to pokračovalo dál. Situace se natolik zhoršila, až jsme všichni pochopili, že tady zůstat nemůžeme. Nesmíme! Vládl tady strach a nejistota. A tyky nenávist vtělená v Hitlerovi. Hlavně vůči Židům. Pak se rodiče dozvěděli, že mě spolu s mladším bratrem můžou poslat do Velké Británie. Jednou večer jsme se všichni sešli a máma nám oznámila, že musíme opustit zemi. „Jen na nějakou dobu. Než to tady skončí.“, řekla maminka pokoušející se o úsměv, ale slzičky smutku se jí začali valit do očí. Potom nás oba pevně objala. Byl to těžký večer. Bráška to nechápal, viděl to jako dobrodružství, ale i dlouhé odloučení od všech, které měl rád. Po nějaké době si bratra vybrala rodina a začaly se balit kufry. Šli jsme ho doprovodit až na nádraží. Vlak měl zpoždění, takže byly všichni nervózní. Hodně jsme se loučili. Dlouhé objetí, pusa, slzy. Kdo by jen tušil, že je to naposledy? „Ano, on byl mezi posledníma, co ještě stihli odjet před tím, než smrt začala chodit v ulicích.“, říkala jsem pak v táboře. Válka už byla na dosah a blížila se čím dál tím víc.

Schylovalo se k 1.září 1939 a já pořád neměla zajištěnou rodinu. Čekání je hrozné! Pak se přece jen někdo ozval. Měla jsem odjet začátkem září. Už jsem měla i sbaleno, když v tom do domu vpadli vojáci se zbraněmi. Začala válka. Byli jsme odvezeni do koncentračních táborů. Rodiče deportovali jinam, takže jsem tam byla úplně sama, s další stovkou lidí. Každý měl přidělené číslo, které měl vyřezáno na ruce! Zacházeli tam s námi nelidsky! Pak nás rozdělili do skupin. Jednotlivé skupiny nahnali do nějakých místností a za chvíli vynášeli už jen mrtvá těla! Některé ani nevynesli a nechali je tam! Plynové komory!!! Zanedlouho jsem přišla na řadu i já. Byl to malý, stísněný prostor obklopený čtyřmi stěnami, páchnoucí plynem a smrtí. Jak nedůstojné! Je mi z toho špatně. Ne ze zbraní, nebo snad z vojáků, kteří Hitlerovi dělají jen poslušné loutky. Ale z lidské krutosti! To už se z vrchních otvorů začínají valit mraky dýmu. Začíná to tu pohlcovat celou místnost. Lidé tápají po dechu a bezmocně bijí rukama do stěn. Začíná mi také být značně nevalně. Myslím na všechny blízké, přátele a hlavně rodinu. Na rodiče. A na bratra. Teď je v bezpečí, s novou rodinou. V zemi ve které nerozumí ani slovo. Ale je zdráv. Snad. Zato mně už dochází dech. Za chvíli budou vojáci vynášet naše těla, jako všechny ostatní. Možná je to osud. Možná je to dané ..... Cítím bolest na levé noze. Hlasitě vykřiknu. Otevřu oči. Někdo mi na ni stoupl. Křečovitě se držím opěradla židle. Jsem v kině. V sále, kde před chvílí skončil film. Film podle pravdy. Film o osudu lidí, kteří neměli na vybranou. O lidech, kteří neměli šťastný konec, nebo jakoby zázrakem přežili, díky jednomu muži. . . . Některým otevřel oči a některým zamotal hlavu. Tak nevím. Pro někoho dlouhá noční můra, pro někoho nekonečné dějiny. Pro mě určitě hluboký a nezapomenutelný zážitek a podnět k zamyšlení. Pan N.Winton je určitě dobrý člověk. Mohl ho postihnout krutý trest, ale on přesto chtěl těm dětem pomoci. To muselo stát spoustu času, plánování, odvahy, ale také peněz. A to si zaslouží opravdový obdiv a gratulaci! A kdo ví? Až se za pár desítek nebo stovek let bude povídat o naší historii. . . . . . . .

Lenka Klukovská

Hitler rozpoutal válku vydáním Mein Kampf, a jak to dopadlo!!!!? Špatně! Velmi dobře jen pro 669 "Wintonových" dětí! Tenhle film by měl vidět každý. Hlavně nacisti! Je bych zavřela na týden do koncentračního tábora, aby si rozmysleli, co to vlastně chtějí. My válku nechceme !!!!!!!!!!! Nikdo nechce znovu prožívat strasti války! Nacisti stejně jen machrují, protože se chtějí předvést před ostatníma. Člověk, který v nějakém bodě podporuje Hitlera, není člověk. Je to lidská (to lidská se tam snad ani nehodí) zrůda. Stejně, jako byl Hitler!! Ubohý šmejd, co zničil život několika tisíců lidí. Naštěstí ale existoval pan Winton, který se pokusil zachránit děti a v případě 669 se mu to povedlo! Jeho skutek byl hrdinný a on je hrdina! Karel IV. nejspíš vyhraje anketu o Největšího Čecha, ale kdyby byla anketa o člověka, který ve válce pomohl lidem proti Němcům, tak by na tom seznamu měl být určitě Pan Winton mezi prvními.

František Blahoudek
Gymnázium Vít.Nováka, Jindřichův Hradec

Po zhlédnutí filmu o panu Wintonovi a “jeho dětech” mi v hlavě zůstalo mnoho podnětů. Jedním z nich je, proč nebyla podobných “Wintonů“ plná Anglie a zbytek Evropy. Proč se většina obyvatel Evropanů majících podobné či větší možnosti, kteří navštívili Čechy v tuto pro nás těžkou dobu, nezmohla na nic jiného než na zděšené pohledy a slova lítosti. A proč ani většina z nás, Čechů, příslušníků bezchybného národa, nepodnikla něco podobného jako pan Winton. Zřejmě byli rádi, že se to netýká jich samotných. A proč se taky vytrhávat z pohodlného života té doby a komplikovat si zbytečně život, když měli dobré zaměstnání a se mohli věnovat návštěvám divadla, kina, koncertů a dalších společenských akcí. Je to taková ta přirozená lenost řešit něco, co se netýká mě a dokonce ani mojí vlasti. Člověk je ať chceme nebo ne tvor, který aby v minulosti přežil, se musel starat především o sebe a svojí rodinu. Ale přece to, že pomáháme ostatním jedincům našeho druhu z nás dělá člověka. Ale každý holt máme v sobě pouze určitý kus lidskosti, stejně jako je tomu u ostatních vlastností. Pana Wintona bych považoval právě za zářný příklad člověka, který je opravdovým člověkem a ne jenom tvorem bojujícím o přežití. Moc mě na Wintonovi zaujala jeho rozhodnost a samozřejmost jeho konání, kdy si dobrovolně od základů na čas převrátil život na ruby kvůli “pár neznámým dětem“. Nebyl líný pustit se do spousty vyřizování na úřadech a shánění peněz na transport dětí do Anglie a tam jim musel najít nové rodiny. Muselo to být velmi vyčerpávající, ale o to více povznášející. Také je obdivuhodná jeho prozíravost, kdy on snad jako jediný poznal, čeho je Hitler schopen a jak rychle je toho schopen. Bohužel ne stejně na tom byli angličtí úředníci…A pan Winton se nenechal odradit a riskoval problémy spojené s paděláním dokladů. Na to prostě ne každý člověk má. Ale v dnešní době naštěstí žijí také lidé, pro které je pomáhat jiným, ohroženým lidem ze všech sil a ne pouze drobnou finanční částkou či prázdnými slovy, ale činy. A to je naše naděje a hlavně inspirace do budoucna. Proto bych chtěl já osobně poděkovat tvůrcům za tento velmi kvalitní dokument, který nenechá zapomenout tak inspirující osobnost, jakou bezesporu Pan Winton je.

|Nahoru

Copyright © 2006, Wintonfilm, všecha práva vyhrazena.